Vždy jsem měl tatarský biftek za něco hrozně dospělého. Pamatuji si, jak si ho rodiče spiklenecky předem po telefonu objednávali ve své oblíbené restauraci a byla to událost.
Takže prvně jsem ho měl až někdy po vysoké u nás Na Květnici. Když nám ho přinesli, tak jsme byli s kamarádem v šoku, že se od nás vyžaduje nějaká další činnost, než jenom hodování. Míchat?! A co tam patří? Všechno? I to vejce?
Po několika trapných pokusech si nás všiml starší pán, řekněme děda, který seděl sám u stolu. Nabídl se, že nám ho zamíchá. Než jsme vymysleli výmluvu, měl talíř před sebou a míchal. Ale to nebylo ledajaké míchání, to bylo umění, to byl koncert. Když domíchal (ještě si několik ingrediencí nechal přinést překvapivě ochotným číšníkem), tak nám celý talíř vrátil zpět. Ze slušnosti jsme mu nabídli, ať si dá s námi, ale s díky odmítl, ať si to užijeme, že on to má stejně od doktora zakázáno. Ani pivo nechtěl zaplatit, dopil si své jedno malé a zmizel. Až posléze jsme od vrchního zjistili, že to byl nějaký pan Urban, který celý život dělal šéfkuchaře v pražských hotelech a teď si na penzi chodí každý večer na jedno malé.
Tatarák už nikdy nemíchám jinak a pro ty z vás, co neví jak si ho správně namíchat anebo nemají zrovna pana Urbana po ruce, může být zajímavý třeba tento již připravený tatarák na korejský způsob.
